„To byla moje chyba.“ – volá dcera, když vytrhla plyšáka svému mladšímu bratříčkovi a jemu teď teče krev, protože se u toho praštil o pohovku. Ano, sice nechtěla, ale byla to její chyba. Takhle jednoduše si musím přiznat i tu svou chybu. Chtěla jsem tu nejdokonalejší svatbu na celém světě a to byla chyba. Co se stalo? Já.
Vdávat jsem se nechtěla nikdy, tvrdí rodiče, ale myslím, že se jednalo pouze o puberťácké období vzdoru. Co si pamatuju, toužila jsem po svatbě. Proč bych taky koukala na všechny ty romantické filmy, prohlížela si časopisy o svatbách, zajímala se o (nejen svatební) módu, vyráběla dekorace, hrála si na svatební agentky?
Dočkala jsem se, objevil se můj pan Božský a já se nemohla dočkat až si celou svatbu zařídím.
Těšila jsem se, byla jsem motivovaná, hýřila jsem nápady, až jsem přebrala. Nevěděla jsem co chci, co dřív, jaký styl… Jak? Kdy? Co? Fialová… vážně? Aby toho nebylo málo zlomila jsem si nohu, ale to bych nebyla já, ještě jsem přidala. Ležela jsem v posteli, představovala si jak s tatínkem kulháme k oltáři a vyráběla jsem kvanta nejrůznějších dekorací. Výroba jako ve fabrice a v hlavě osnování plánu co a jak dál, co bych ještě vymyslela.
Nechtěla jsem si nechat poradit, pomoct.
Tři dny před svatbou přípravy nabraly na obrátkách a začalo se to sypat. Sundali mi sádru a doporučili klid na lůžku. Nemůžu si teď přece lehnout? Kdo to všechno připraví?!? Stres, nervy, organizační potíže i slzy. Měla jsem k ruce moje sestry, svědkyni a taky maminku. Všechny jsme se snažily, ale postupně docházela energie. Moje nadšení převálcovala snaha o dokonalost a jednoduchý syndrom, který pracovně nazývám „já sama“.
Já sama!
Já sama. Naše rodinná ženská linie má tento dar nedar. Když se s ní zachází opatrně, je vše v pořádku, ale jakmile člověk začne „já sám“ plýtvat, je zle. A zde se stala chyba. Maminka a já jsme se snažili ze všech sil, jako všichni kdo pomáhali, aby to byl nejkrásnější den v našem životě, ale je to náročný proces a my se prostě všemi přípravami, nápady, organizací vyčerpaly.
Přicházelo to pomalu a nenápadně, ale pak to prasklo jako balónek.
Křik, hádky, nervy, slzy.
Vidím to se shora, jako film, jako bych (to) tam ani nebyla já. Stojíme v sálu plném židlí a stolů, které nejdou poskládat, jak jsem si navrhla a vybíjíme si vztek na paní, která měla svatební místnost na starost. Nešlo samozřejmě jen o stoly a židle, to byl spouštěč. Náš stres se nahromadil a všechno bylo špatně: příbor je každý jiný, špinavé talíře, pavučiny, prach, špatné kytky, divné dorty… a příliš dlouhé nudle!* DOST!
Situaci zachránil můj nastávající manžel.
Když nás viděl v akci, jak se postupně proměňujeme v něco dosti ošklivého, raději se svědkyni utekl na bar. Ale po panáku na kuráž se vrátil a úplně věcně s nadhledem vše vyřešil. Stoly a židle byly na svém místě, ne tak jsem nakreslila na plánek, jinak, ale mnohem líp. Zachránil situaci i mě a vlastně celou svatbu. Pak už jsem dokázala s čistou hlavou a pomocí mé skvělé rodiny zachránit a připravit vše ostatní.
To je to, co jsem udělala špatně. Byla chyba si chtít dělat na vlastní svatbě vše sama (s pomocí nejbližší rodiny). Vztahy jsou tak křehké a každý chce pro svoje děti, rodinu to nej, ale i v dobré víře, nás emoce, únava a podvědomý stres prostě a jednoduše převálcovaly. Chyběl nadhled, psychický odpočinek. Ten pohled z venčí, čistý a jasný, který vnesl můj manžel, když přišel „z venku“ a viděl.
Moje, naše, svatba byla nepopsatelně budující chyba. Chyba, která je k nezaplacení. Na této chybě jsem vybudovala systém svatebních příprav, organizaci času i prostoru – scénář. Scénář jsem sepsala do e-booku, kde najdete základní přehled toho, co je potřeba, střípky mého know-how. S každou svatbou, za těch 7 let co se svatbám věnuji, nabírám samozřejmě i chyby, ale hlavně klid, nadhled a pohodový přístup. Protože už vím, že to zvládnu i kdyby lilo jako z konve, ztratily se prstýnky, nefotil foťák, nedorazily květiny, nevěsta si zlomila nohu.
Moje svatba byla ta nejlepší chyba mého života!
∗Epilog
Zde si dovolím krátký příběh o dlouhých nudlích.
Kdo nezažil, nepochopí. Mám pocit, že tento nudlový problém nejlépe ilustruje absurditu celé situace. Nudle – těstovina do polévky. Opravdu jsme vedli debatu, co debatu, spor a ne minutový, ale alespoň týdenní o správné délce nudlí. Aby nebyly moc krátké, ale hlavně moc dlouhé. Protože dlouhé nudle padají a nelze je nabrat na lžíci. Když se mě babička s maminkou zeptaly, jak dlouhé nudle ve svatební polívce budou, pousmála jsem se.
Ale když jsem dostala příkaz zeptat se paní kuchařky, jak dlouhé nudle budou, pochopila jsme, že nejde o žert. A já se vážně zeptala. Kuchařka na mě samozřejmě koukala, jako na blázna.
„Takhle“ – ušklíbla se a ukázala nějakou míru na prstech. (odhadem cca 4-5cm)
Myslela jsem, že to je v pořádku. Hned po návratu z této schůzky, nás – mě a mého nastávajícího manžela, čekala v předsíni odborná posudková komise.
„Tak co nudle?“ – zazněl tajemně ženský chór.
„Dobré, takhle!“ – a spokojeně jsem ukázala míru, kterou jsme dohodli.
„Moc dlouhé.“ – ozvalo se naštvaně do hrobového ticha.
…
To co čtete, je holá pravda. Věřte, že nejsem tak dobrá, abych si toto science fiction vymyslela. Budiž toto varování, že je třeba dbáti na detaily, ale co je moc, to je moc.
PS.: Nudle byly dobré, domácí, tak akorát, ani krátké, ani dlouhé a nikomu ze lžíce nepadaly.
– the end –
Jsem svatební Nápovědka. S elegancí a osobitým stylem společně projdeme svatebními přípravami. Dovedu Tě, Milá Nevěsto, v této hlavní roli, až k slavnostní premiéře. Kde na jevišti, před zraky diváků, zazní Váš jedinečný dialog.
Pingback: Budu se vdávat, ale nevím vůbec nic - Svatební Nápovědka
Pingback: Divadelní veselka: Joanna & Miloš - Svatební Nápovědka